To je jaro!
Do našeho
severského domova přišlo jaro: sníh roztál a odhalil louky, které i pod ním
zůstaly světle zelené; silný led na jezeru se rozlámal a vyplaval na břeh jako
spousta bílých krokodýlů; fouká teplý vítr a slunce svítí, jako by to už myslelo
vážně. Přišlo jaro a ukončilo nádhernou zimu: naše duše potřebuje tmu stejně
jako světlo a tady, na 60° severní šířky, co by sněhovou koulí dohodil od
polárního kruhu, kde trávím několik měsíců vzdálen od středomořského slunečního
svitu, se mi dostalo tolik tmy, jako je kopců zmrzliny v dětských snech. Bůh ví,
že jsem toužil po temnotě a osamocení – po chladné, tmavé, nízko položené obloze
se spoustou pichlavých hvězd – po zasněžených polích a sněhem okrášlených
borovicích – po slunci nízko nad obzorem, po lenošení do pozdního rána, po
krátkých dnech a dlouhých večerech, po jasném ohni v krbu, po bruslení a
lyžování – toho všeho bylo přehršel. A nyní přišla do našeho světa záře,
slibující vzkříšení Světla ze světla, Lumen de Lumine, Φώς εκ φωτός.
Je čas na dobré
zprávy. Palestinská solidarita (Palestinian Solidarity) v Londýně odmítla návrh
židovských aktivistů zakázat Deir Yassin Remembered (dále DYR; pozn.
překl.), nejdynamičtější a neapologetický palestinofilní subjekt, kvůli (kromě
dalších hříchů) jeho spojení se mnou. V sobotu 10. března byly na výročním
plenárním zasedání Kampaně palestinské solidarity (Palestine Solidarity Campaign
Annual General Meeting) předneseny Tonym Greensteinem a Rolandem Rancem
dva návrhy, oba neobvykle dlouhé a jednoznačné, požadující po přátelích z Palestiny,
aby zaměřili svůj hlavní program na „boj proti antisemitismu a popírání
holocaustu“. Slovo drzost je k popsání takové drzosti příliš slabé. Tihle chlapi
jsou tak nečestní, že jsem se vůbec nedivil, když byl Greenstein
odhalen jako podvodník s kreditní kartou. Greenstein v článku v Guardian
s názvem
Stinná stránka solidarity pošpinil DYR, jeho předsedu prof. Dana McGowana,
šéfa britského DYR Paula Eisena a našeho přítele Gilada Atzmona, a mne napadl
dlouhém článku
Odpovědí na sionismus není antisemitismus. Pokusili se DYR zastavit,
přestože DYR poskytuje stipendia palestinským dětem, přináší informace masám a
připomíná palestinský boj a utrpení. Odpověděli jim
Paul Eisen,
Ramzy Baroud a
Gilad.
Oba návrhy byly
zamítnuty drtivou většinou – podle
blogu Mary Rizzo 95 %. Britští přátelé Palestiny se rozhodli pro svobodu
myšlení a pluralitu a odmítli Prokrustovo lože*
úzkoprsé sociální analýzy, vnucované jim židovskými aktivisty. Kdyby tyto návrhy
přijali, hnutí by tak učinilo nelegitimními nejen Gilada, Paula Eisena nebo mne
samotného, ale i Michaela Neumanna, Jimmyho Cartera a Walta s Mearsheimerem.
Kdokoliv poukazuje na izraelskou lobby by měl být považován za antisemitu a
zakázán. Tím pádem by se stala povinnou víra v mýtus židovských antisionistů: že
na vině je jen imperialismus, zatímco židovská lobby je výmysl antisemitů. Tento
názor skvěle
rozebral M. Ahmed. Nedůvěra k holocaustu by se měla stát pro každého přítele
Palestiny povinností. Ti, kteří chtějí svobodnou Palestinu, chtějí být sami
svobodní: svobodně číst, psát a říkat, co je jim libo. A tak, aby si tuto
sladkou svobodu uhájili, židovský diktát odmítli.
V porovnání se
zázraky přírody nebo s významnějšími bitvami, které lidé vedou jinde, je to jen
malá věc; ale nepodceňujte ji – tohle byla důležitá bitva a velké vítězství, i
když jen na našem hřišti. Jak jednou řekl Churchill, není to začátek konce, ale
konec začátku. Oni po dlouhá léta dostávali vše, co chtěli. Pravicoví Židé
napadali Kena Livingstona a Jimmyho Cartera za jejich „antisemitismus“, zatímco
levicoví Židé napadali z téhož důvodu a se stejnou zuřivostí mé přátele a mne.
Člověk, pokud si chtěl udržet své postavení ve společnosti, nemohl vzít do úst
slovo „Žid“ bez zbožného obdivu.
Bázliví
spojenci by ve strachu způsobeném tímto náporem hlasovali pro, podíleli by se na
ostrakizování sebe sama, přestali by odpovídat na dopisy a zapojili by se do
mravního odsuzování. Weby, natož tištěná média, by nezveřejňovaly mé eseje a
organizátoři konferencí by mě přestali zvát. Stejně jako v kůži odění komisaři
obávané Čeky by židovští aktivisté v každé debatě prosazovali svou jedinou
pravdu a lidé by při tom stáli v pozoru. Jen ti duchem nejsilnější,
nejodhodlanější a svobodu nejvíc milující útoku jejich hejna odolali. Je
londýnské hlasování poslem změn? Je snad dlouhá zima naší nespokojenosti u
konce?
Je to možné,
protože tohle je převládající vítr z Východu. I přes svou skvělou civilizaci a
hmotný komfort Západ vždy přebíral své nejlepší a nejhlubokomyslnější ideje
z Východu, ať už to bylo křesťanství z Palestiny nebo socialismus z Ruska. A
dnes Rusko nabízí jako protijed na válku proti svobodám, jinak známou jako
„válka proti terorismu“, volju, neomezenou a nepřeložitelnou ruskou
svobodu. Rusko je neuvěřitelně svobodné, nebo spíš plné volje: člověk
může v restauracích a hospodách kouřit, nemusí se poutat bezpečnostním pásem,
dokonce i parkování je zadarmo, když najdete místo. Ale co je ještě důležitější,
každý může říkat, psát a publikovat prakticky cokoliv. Kromě všech svobod, jež
platí na Západě, můžou být Rusové homosexuály nebo se jim vysmívat, plakat nad
holocaustem nebo litovat, že skončil příliš brzo, být zastánci feminismu nebo
proti němu brojit, milovat Izrael nebo volat po jeho urychlené likvidaci. Ano,
všichni liberálové a Židy vlastněné noviny na Západě naříkají nad ruskou
nesvobodou pod „krvavým diktátorem z KGB Putinem“ (případně ve Venezuele pod
krvavým diktátorem Chavezem nebo na Kubě pod krvavým diktátorem Castrem –
kdokoliv se jim nelíbí je vždycky krvavý diktátor, nebo ne?), ale Rusové jsou od
politické korektnosti a uctívání Židů, těch nepříjemných rysů poválečného
Západu, osvobozeni.
Izrael nedávno
navštívila skupina ruských spisovatelů. Sešli se zde se svými čtenáři: Izrael má
totiž víc než milion rusky mluvících občanů. Čtenáři nechodili kolem horké kaše
a chtěli po nich, aby přísahali věrnost vládnoucí ideologii: aby odsoudili Írán,
velebili Izrael, tuto baštu demokracie na Středním východě, aby odsoudili ruské
dodávky zbraní Arabům a aby tepali do ruského antisemitismu. Židé se obvykle
cítí jako věřitelé a klidně přichází s požadavky.
Západní hosté
by jejich očekávání splnili, i když by si pak asi stěžovali manželkám. Popírání
všudypřítomného a věčného antisemitismu není o nic lepší volba než popírání
holocaustu. Ale Rusko je svobodné a když se čtenáři zeptali spisovatelky Marie
Arbatovové, jak trpí kvůli antisemitismu a jak strašný je život v Rusku pod
Putinovou diktaturou, protestovala.
Pusťte to
z hlavy,
řekla. Dnešní Moskva je jako Paříž v 60. letech: máme tam víc událostí za
den než vy tady za měsíc. Dnes je krásná Moskva světovým centrem. Co se nás
týče, máme vás po krk a Arabové mají po krk vás i vašich požadavků. Tenhle
neúspěšný projekt Západu se přežil. Kdyby mé děti jen pomyslely na stěhování do
Izraele, řekla bych jim: jen přes mou mrtvolu! Rusko nikdy nebylo antisemitské.
Za celých 50 let života jsem to nikdy nezažila. Říkáte, že Židé nemohli najít
práci? Mé židovské matce se jednou stalo, že ji odmítli, ale díky rodinným
stykům hned našla jinou, lepší práci.
To byla odpověď
prominentní ruské liberální spisovatelky, kterou dala izraelskému čtenáři.
Přední feministická spisovatelka Maria Arbatovová má přitom do ruské
nacionalistky daleko. Její dědeček byl významný židovský vůdce a pradědeček byl
zakladatelem sionistického hnutí v carském Rusku. Ale její odpověď byla
univerzální a paradigmatická. Na Západě to řekli jen Tony Jutt a Harold Pinter –
možná ještě Philips Weiss. Ostatní mají pořád strach. Ale slova, jež pronesli
němečtí biskupové a za která se pak káli, mohou ve svobodném Rusku říkat potomci
Židů i kdokoliv jiný. V Rusku, kde je politická korektnost něco neslýchaného a
kde jsou plné kostely lidí, vzájemně si žehnajících „Kristus s vámi“, mystické
kouzlo Židů zmizelo. Mnoho mých moskevských přátel se považuje „jen za Rusy“,
přestože mají jednoho nebo oba židovské rodiče, a díky vzájemným sňatkům s Rusy
je asi 80 % ruského židovstva věcí minulosti. Mnoho jich bylo pomýleno
sionistickou propagandou, ale měli dost času to poznat a své unáhlenosti
litovat.
Izrael toho pro
to, aby je vyvedl z omylu, udělal hodně: dokonce i velmi bohatí ruští Židé
zjistili, že jsou ve své „historické domovině“ málo vítaní. Oligarcha Gusinský
je vyšetřován a kdykoliv přijede ze svého španělského domova, je vzat rovnou na
policejní velitelství; jednomu z nejbohatších ruských Židů, Gajdamakovi, byl
obestaven bankovní účet. S méně prominentními ruskými Židy se zacházelo špatně a
byli ze strany izraelských starousedlíků a jejich dětí vykořisťováni, stejně
jako emigranti z Maroka před nějakými 40 lety. Skoro nikdo z nich si nevybudoval
kariéru, která by stála za zmínku. Nekonečná válka, plánovaná a rozvíjená
izraelskými vůdci, je pro ně málo přitažlivá; řízené střely Hizballáhu je
naučily, že Izrael není imunní a nezranitelný, a že chystaný útok Izraele na
Sýrii nebo Írán může mezi izraelskými civilisty přinést mnoho obětí. Se svou
zkorumpovaností, která je vysoká dokonce i na středněvýchodní standardy, a s předsudky
hraničícími s nepřátelstvím je Izrael pravděpodobně tím nejméně přitažlivým
místem k nastěhování a životu.
Díky tomu se
desítky tisíc ruských Izraelců vrátily zpět do Ruska a našly skutečnou vlast a
skutečný domov ve svém rodném kraji. Sionistická idea měla romantický půvab,
jenže to je pomíjivé. V 70. letech jsem se potkal v Tanzanii s nějakými
americkými černochy, kteří odjeli do Afriky na vlně romantického pátrání po
svých kořenech. Málokdo z nich to vydržel víc než pět let. Během té doby došli
k poznání, že jsou z dobrých i špatných stránek Američany, kdežto Afričané se
skládají z mnoha národů a kmenů, z nichž do žádného nemohou zapadnout. Nemůžete
se „vrátit“ po 200 letech, natož po 2000 let.
Ruský vědec Dan
Axelrod ze Sankt Petěrburgu mi řekl, že jeho izraelští příbuzní by se rádi
vrátili zpět do města a odkoupili byty, které prodali před nějakými 10 lety,
ještě za Jelcina. Jediné, co je brzdí, je smutná skutečnost, že cena těchto bytů
od té doby desetinásobně vzrostla. Axelrod žádné takové starosti nemá: tento syn
židovských rodičů navštěvuje kostel, přísně dodržuje ortodoxní půst, je ženatý
s Ruskou, jejich děti jsou pokřtěné a miluje svou ruskou vlast. Zdá se, že Rusko
našlo na židovskou otázku odpověď: není to ani německý fanatismus, ani americké
podrobení se, ale asimilace v křesťanské lásce. Tento ruský model je jediný,
který může fungovat, a nakonec bude fungovat i v Palestině.
To je další
důvod, proč je Putinovo Rusko v oficiálním, sionisty kontrolovaném západním
hlavním proudu tak nenáviděné a špiněné, a je to důvod, proč je tak milované
přáteli Palestiny. Můj švédský přítel a přítel Palestiny, Stefan L., mi napsal:
„Ohledně Putina máš naprostou pravdu. Že je rukojmím oligarchů je jedna věc, ale
ať říká pravdu z jednoho nebo druhého důvodu – máme ho rádi, toho malého špiona
s tváří krysy a s akcentem kalašnikova. A vždycky, když si vzpomeneme na dobu
Jelcina, mu přísaháme věčnou věrnost.“
*
Prokrustes – postava z řecké mytologie, lákající poutníky na své lože, které
jim mělo padnout jako ulité. Ukládal je na něj a pokud byli příliš velcí,
přečnívající části těla jim odsekl, pokud příliš malí, natahoval je na
skřipci. Pozn. překl.
Překlad:
Erik Sedláček
|