Carter a
útočící hejno
Vydání knihy
Jimmyho Cartera „Palestina: Mír, ne apartheid“ je pro Ameriku i
pro nás všechny velkou událostí. Ne proto, že by Carter řekl
něco, co bychom o Palestině už nevěděli. Už před Carterem jsme
věděli, že sionisté ve Svaté zemi zavedli rasistický systém
apartheidu, kde mají Židé práva a gojimové povinnosti. Už před
Carterem jsme
věděli, že domorodý Palestinec nemá právo volit a svobodně
se ve své zemi pohybovat a pracovat – že je držen za 20 stop
vysokou zdí. Už před Carterem jsme
věděli, že páchání zvěrstev a etablování režimu apartheidu
umožnila americká podpora. Ale nevěděli jsme to, že existují
prominentní Američané, kteří by se dokázali postavit hněvu
organizovaného židovstva a říct to nahlas.
Proč to prezident
Carter udělal? Proč riskoval, že jeho klidné stáří a pomalu
pohasínající sláva budou pod nemilosrdným útokem izraelské páté
kolony? Protože byl pohnut soucitem, tím nejvznešenějším
křesťanským citem, s trpícími a utlačovanými. Viděl utrpení
Palestiny a nemohl mlčet. Povznesl ctihodnou americkou tradici:
stejně jako Mark Twain, když odsoudil americká zvěrstva na
Filipínách nebo Henry Thoreau, když byl proti válce s Mexikem.
Ale je to i mezinárodní tradice: Multatuli odhalil holandská
zvěrstva v Indonésii, Roger Casement to udělal v případě
Belgičanů v Kongu, Radishchev oplakával osud ruského rolníka. A
jejich hlasy změnily náš svět, i když ne hned. Carter není
radikál – muž horkokrevnější povahy by volal po naprosté
eliminaci hanby zvané „židovský stát“. Carterovo poselství je
měkké a mírné, tak měkké a soucitné, že ho nepřijmou jen lidé
arogantní a opilí mocí. Ostatní (včetně mne) jsou tvrdší a
otevřenější, ale na druhou stranu, my ostatní nejsme bývalí
američtí prezidenti.
Proč teď? Systém
apartheidu v Palestině byl už před deseti lety dost hrozný na
to, aby opravňoval jeho intervenci, ale tato zoufalá bezmoc, jíž
jsme dnes svědky, je nový fenomén. Naděje, které žily po Camp
Davidu, po míru s Egyptem, po konferencích v Madridu a Oslu,
jsou mrtvé. Rok tvrdé blokády vyústil v konfrontaci mezi
palestinskými stranami a židovský sen o vnitropalestinské
občanské válce se blíží k naplnění. Svatá země je na pokraji
zhroucení. Prezidentu Carterovi je 82 let a ničeho se nebojí. V
tomto věku, v tomto stadiu života státníci asi říkají, co si
myslí, stejně jako bývalý malajsijský premiér Mohammad Mahathir,
když odešel do důchodu. Je na čase říct si hořkou pravdu:
ideologické a duchovní vedení Západu, vyrvané z rukou církve,
přešlo do rukou uzurpátorů ze Sionu. Dokud vládnou, Palestina
nemá žádnou šanci.
Ačkoliv je většina
obyčejných amerických Židů normální a rozumná, tato rozhodnutí
jsou dělána super-bohatými, super-mocnými, super-šovinistickými
Židy, kteří jsou jiní. Oni jsou tou silou prosazující válku.
Carter chce zastavit pohromu na Středním východě přesvědčováním
těch rozumných a odmítáním těch arogantních. Tak se prezident
připojil k debatě, protože tradiční privilegovaná vrstva v USA
se snaží znovu získat svůj ztracený vliv a zachránit zemi,
kterou miluje, před zničením. Privilegované vrstvy USA se svým
úžasným majetkem, tradicemi a kořeny zjistily, že jsou Židy s
jejich smrtícím sevřením médií a univerzit odsouvány na druhou
kolej: duch skutečně vládne nad hmotou. Zprávy
Baker-Hamilton Iraq Study Group a
Walta s Mearsheimerem jsou v této intifádě privilegovaných
vrstev prvními vypálenými salvami. Židovský americký novinář (s
trvalým pobytem v Izraeli, píšící pro izraelský
Ha’aretz) jménem Burston správně poznamenal, že „skutečným
Carterovým cílem byla organizovaná americká židovská komunita“.
Carter poukazoval na hlavní důvody apartheidu ve Svaté zemi,
říká Burston:
* Židovská
kontrola nad [americkou] vládou: „Pro členy Kongresu by bylo
téměř politickou sebevraždou obhajovat vyvážený vztah mezi
Izraelem a Palestinou, naznačovat, že by se Izrael měl podrobit
mezinárodnímu právu anebo obhajovat spravedlnost nebo lidská
práva pro Palestince.“
* Židovská
kontrola nad [americkými] médii: „Ještě těžší je pochopit, proč
komentáře hlavních novin a časopisů ve Spojených státech ukazují
takovou zdrženlivost, naprosto v protikladu k soukromým
hodnocením vyjadřovaným dost důrazně jejich korespondenty ve
Svaté zemi.“
Po Carterově
vyjádření na něj organizované židovstvo okamžitě zaútočilo –
tomu se nelze vyhnout! Na mé rodné Sibiři můžete během krátkého
a divokého léta pozorovat hejna komárů útočících na koně; každý
malý piják krve lační po své kořisti. Oslepené a zuřící zvíře po
chvíli letí střemhlav šíleným sprintem a brzo nachází smrt v
bezedných bažinách. Židé vyvinuli stejný styl útoku. V žádném
případě nikdy nemluví jen jeden hlas, ale vždy se jedná o masový
útok zleva i zprava, zdola i shora, dokud se napadený jedinec,
zbitý a poražený, s ostudou neodplazí pryč.
Každý útočník je
tak malý a bezvýznamný jako jednotlivý komár, ale jako hejno
jsou strašní. Sledujte je jednotlivě: Dershowitz, zastánce
mučení a zabíjení rukojmí, obávaný
plagiátor, který nikdy nebyl zvolen do žádné mocenské funkce
a nemá žádný respekt, si žádá debatu s prezidentem. To skutečně
přesahuje všechnu drzost; ale Dershowitz je podporován ostatními
Židy na vrcholných pozicích a jeho směšný požadavek podporují
univerzity i média tak dlouho, dokud tato zlodějská nula
nedostane odpovídající vysílací čas v TV, aby prezentovala „svůj
případ“. Dalším komárem je
Deborah Lipstadtová, nula stvořená novinami Washington Post.
Spousta jiných je ještě menší než tito dva, například 14 Židů,
kteří se vzdali svých pozic v Carter Center. Kdyby neměli média
ve svých rukou, nevyslyšel by je nikdo kromě jejich manželek.
Jejich metoda je
naprosto jednoduchá: místo na argumenty se zaměří na osobu
protivníka. Tak, místo abychom se bavili o apartheidu v Izraeli,
mluvíme o Jimmy Carterovi, jestli je bigotní a antisemita nebo
ne. Skutečná odpověď je „nepodstatná“: Carterova láska nebo
neláska k Židům nemá s apartheidem v Izraeli co dělat. Pokud
mluvíme o situaci v Bosně nebo v Kosovu, také neprobíráme naše
city vůči Srbům, Albáncům nebo Chorvatům. Ale Židé jsou jiní!
Například generál Wesley Clark řekl, že bohatí Židé, velcí
donátoři washingtonských politiků, prosazují válku s Íránem.
Dobrá, o tom lze diskutovat, možná to lze dokonce popřít, ale
oni místo toho převedou debatu na jiné téma, zda je Clark
antisemita. Matthew Yglesias
vytahuje srovnání od Protokolů siónských mudrců po
nezbytnou citaci Foxmana, který říká, že se Clark „zapletl do
konspirační bigotnosti“. Od této chvíle musí Clark bránit sám
sebe a chlapci se postarají o to, že s tím bude mít plné ruce
práce. I tady je skutečná odpověď nepodstatná: koho zajímá,
jestli je Clark bigotní? Možná je to taky pedofil a lichvář, ale
to nemá ad hominem vzhledem k tomu, co řekl, žádný význam. A
obvinění „vy nemáte rád Židy“ se moc neliší od „vy nemáte rád
svou tetu“.
Dobrá kniha na to,
aby si člověk zvykl na tento druh útoků, je
Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova: tato nádherná kniha
ukazuje útok hejna židovských kritiků na spisovatele, jenž si
dovolil psát o Kristovi. A skutečně, kdokoliv se zmíní o
Kristovi, dřív nebo později to zažije.
I já sám jsem
okusil útok tohoto hejna. Po tsunami v Thajsku jsem zjistil, že
židovská organizace Zaka přinutila Thajce odložit masové pohřby
obětí o den nebo dva navzdory reálnému a bezprostřednímu
nebezpečí epidemie nemocí, aby se vyhnula skutečné katastrofě:
že by posvátná židovská těla mohla být nedopatřením pohřbena
spolu s gojimy. To mi bylo řečeno členy Zaky, kteří byli na svůj
čin hrdí. Já jsem o tom pak napsal (Tsunami
v Gaze). Publikovalo to několik webů. Pak proti mně začal
britský Žid jménem Manfred Ropschitz vést osobní kampaň. Další
Židé se k tomuto boji připojili a debatovali o tom, jestli jsem
Žid nebo „švédsko-ruský nacistický antisemita“, jako kdyby to
mělo na příběh o tsunami nějaký vliv. Místo aby to smetli ze
stolu, začali toto dráždivé téma rozebírat i další podporovatelé
Palestiny. Diskuse probíhaly od Timesů až po e-mailové debaty,
až to nakonec další židovský „antisionista“ s hlubokým
uspokojením komentoval: „Šamír byl marginalizován a získal
špatnou pověst.“
Ropschitz se
nesnažil vyvrátit samotný příběh, protože ten byl pravdivý.
Napsal: „S ohledem na armádu novinářů, která se tsunami zabývá,
bych už musel o takových šokujících zprávách slyšet – kdyby byly
pravdivé. Já jsem novinář a nevěřím tomu.“ Ne, gentlemani, pokud
bude pro Ropschitze tohoto světa pravdivý příběh nepřijatelný,
neuslyšíte ho. Budou vás štvát až do nejvzdálenějšího kouta
světa a není moc lidí, kteří by chtěli jejich dobře naplánované
útoky riskovat. Člověk musí být opravdový kamikadze, aby do
takového boje šel. Tihle Ropschitzové, ti docela obyčejní Židé,
kteří se plně ztotožňují se svou komunitou, jsou pro útok hejna
klíčoví. Existuje spousta židovských mediálních vládců a ještě
víc židovských editorů, ale jsou to Ropschitzové, kdo upevňuje
stranickou linii. Tito ochotní katani naší svobody, tito pěšáci
mediálních vládců automaticky brání „Židy“ (to jest
organizovanou židovskou komunitu) za každou cenu. Obyčejní lidé
židovského původu mohou mít jakýkoliv názor. Stejně tak obyčejní
Američané nerozhodují o tom, jestli jejich země napadne Írán
nebo ne. Ale Bush a Cheney nemůžou vést iráckou válku sami a
židovští vládci médií by byli bezmocní bez svých ochotných
katanů svobody.
Jak si povšiml
Eustace Mullins, legendární americký spisovatel, jehož velmi
úspěšné knihy (jdoucí do milionů) nebyly nikdy publikovány ani
distribuovány tradičním tiskem, nežidovští filosemité jsou ještě
horší. Napsal:
„Do spojení tří hlavních [amerických]
národních televizních sítí bylo obecně známé, že byly všechny
vlastněny, ovládány a kontrolovány Židy. Teď konečně, aspoň to
tak vypadalo, křesťané v Americe mohli mít svou vlastní
křesťanskou televizní síť, na níž by mohli sledovat zásady
křesťanského náboženství. Aspoň to tak vypadalo. A když CBN
zahájila vysílání, co bylo jejím denním poselstvím? Musíme
milovat Židy. Musíme podporovat stát Izrael ve všem jeho
drancování a nemorálním pustošení svatých křesťanských relikvií
v rodišti našeho spasitele. Musíme pomáhat Židům a především se
musíme vyhnout největšímu hříchu, hříchu „antisemitismu“, ať jím
je cokoliv. Dokonce ani židovské sítě nevysílají tak nestydatě
pro-židovskou propagandu jako Christian Broadcasting Network.“
Tento týden ve Francii zemřel muž, skutečný
světec, známý pod laskavým přízviskem „Abbe Pierre“, kněz, který
bojoval v hnutí odporu, pomáhal bezdomovcům a chudým a byl
velkým přítelem Palestinců. V roce 1996 byl téměř uštván k smrti
poté, co vyjádřil podporu dalšímu příteli Palestiny, Rogerovi
Garaudymu, který napsal knihu Zakládající mýty izraelské
politiky (The
Founding Myths of Israeli Politics). Jako oběť útoku
židovského hejna odešel do ústraní do Itálie a Švýcarska,
opuštěn mnoha lidmi, za něž bojoval. Jeho smutný osud by si měli
Francouzi zapamatovat a měl by trápit jejich svědomí. Jestliže
Panna Orleánská byla popravena britským okupačním režimem
(ačkoliv s využitím francouzských kolaborantů), pro ty, kdo
ostrakizovali Abbe Pierra, žádná taková omluva neexistuje: ti
byli jen vystrašeni útokem hejna.
Tento strach z útoků židovských hejn už přinesl
lidstvu mnoho utrpení. Ve 30. letech volal slavný americký letec
Charles Lindbergh po tom, aby se Spojené státy nezapojovaly do
blížící se války v Evropě. Byl napadán židovskými médii jako
nacista a sympatizant Hitlera, byl pošpiněn a „přes noc se
Lindbergh stal z
kulturního hrdiny morálním vyvrhelem“. Dnes Ameriku tytéž
síly opět ženou do nové války, tentokrát na Středním východě.
Pojďme to zkusit a zastavit je tím, že budeme odvážní, stejně
jako je to v židovské chasidské duchovní písni „haikar lo
lefahed bihlal“ – nejdůležitější věc je vůbec se nebát. Carter
nám přinesl naději, že tu je Amerika, s níž může svět žít:
neagresivní, demokratická Amerika, jejíž politika není ovládána
bohatými donátory, ale obyčejnými Američany, kteří hlasovali
proti válce, a kteří se dnes shromáždili ve Washingtonu a volají
po zastavení stupňování válečného napětí.
Překlad: Erik Sedláček
|
